Japonsko je samozřejmě turistickou destinací číslo jedna, ale i přes obrovské masy lidí se tam dají najít místa, kde na vás dýchne doba samurajů, roztomilých dřevěných domečků a přesto tam nemusíte zákonitě narazit na davy čínských turistů. Pojďme se vydat po prastaré cestě Nakasendo 中山道, spojující tehdejší Edo (Tokio) s Kyotem.

Tokio

Japonsko má dvě hlavní sezóny. Jarní, kdy všude rozkvetou milióny sakur a pak podzimní, kdy se zase všude nádherně zbarví japonské javory zvané momiji. Existuje Léto je téměř v celém Japonsku horké a velmi vlhké. Tentokrát jsme si vybrali podzim. Teploty v Tokiu v listopadu kolem 20 stupňů jsou velmi příjemné. Krásný na tak velké město nepředstavitelně čistý vzduch vás příjemně překvapí. Tokio skýtá nepřeberné množství aktivit prakticky pro každého. Možností ubytování je spousta a to ve všech cenových kategoriích. Tentokrát jsme se rozhodli pro tzv. capsule hotels. Jsou to prostě takové buňky pro jednoho. Máte tam všechno co potřebujete ke klidnému a pohodlnému spánku. Vybrali jsme úplně nový koncept BUNKA HOSTEL ve čtvrti Asakusa. Jedná se o parádní místo se spoustou podniků a restaurací a také místo nádherného budhistického chrámu Senso-ji. Kam jsme vzhledem k jetlagu zamířili v pět hodin ráno. Dech beroucí atmosféra nás absolutně pohltila. A i v těch pět hodin ráno jsme tam nebyli sami. Hned jsme obětovali a zapálili vonné tyčinky. Já prostě miluju tu vůni prastarých chrámů. Pak jsme zamířili do nedalekého parku Ueno na ranní procházku při východu slunce. Máte chuť na čaj ? Není problém. Všude jsou totiž báječné jidohanbaiki 自動販売機 neboli automaty na nápoje. Vždy je na výběr kolem 20 různých druhů čaje nebo kávy. Máte samozřejmě na výběr jestli chcete nápoj studený nebo teplý. Ach proč toto není také u nás.

Shinkansenem na čajové plantáže

Tentokrát se v Tokiu moc nezdržíme a prakticky hned vyrážíme vstříc tajemné stezce Nakasendo. Na tokijském hlavním nádraží nasedáme na shinkansen 新幹線 neboli bullet train a míříme směr Shizuoka. Cesta shinkansenem je parádní zážitek. Samozřejmě vše funguje absolutně na čas. A to téměř na sekundy přesně. Což má obrovskou výhodu při plánování. Vše sedí absolutně na čas. Na cestu do vlaku si kupujeme snídani v krabičce tzv. ekibento 駅弁当 a teplý neslazený čaj z podzimní sklizně. Nastupujeme a po dosednutí se ihned pouštíme do jídla. Po otevření se krabička sama ohřeje. Ano čtete dobře. Sama ohřeje. Jídlo vypadá parádně. Krásná krabička s motivy japonských javorů má spousta přihrádek. Nakládaná zelenina, kousek grilované ryby, různé mořské řasy a spousta zeleniny. Vše dokonale sladěné a čerstvé. Mezitím se náš vlak rozjíždí na příjemnou rychlost 280 km/h. Nic se nekýve a neskáče. Prostě paráda. Za necelých 60 minut dorazíme do Shizuoky, kde přestupujeme nad lokální vlak, který nás vezme do Fujiedy. Malého města vyhlášeného pěstováním čaje. Moje kamarádka nás čeká na nádraží, nasedáme do krabičky (malé auto vypadající jako krabička) a jedeme směr plantáže. Je po dešti a cesty jsou blátivé a rozmočené. Tamiko řeže prudké zatáčky jakoby se nechumelilo a místy mám pocit, jako kdybychom se měli každou chvíli zřítit do propasti. Uf, dojeli jsme na místo. Nádherný svěží vzduch a neskutečný výhled dal zapomenout zběsilé jízdě a my si užíváme krásu zelených kopců, posetých zelenými koberci.

V tom se Tamiko rozhodla, že trochu popojedeme přímo mezi políčka. Báječný nápad, řekl jsem si. Podotýkám, že cesty jsou velmi úzké a velmi příkré a je po dešti. Tak jsme opět naskákali do krabičky a rozjeli se střemhlav dolů a pak zase nahoru. Čajové keře nám škrábali na okna jako duchové z Miyazakiho Princezny Mononoke. Ovšem v tom se krabička náhle zastavila a malá kolečka začala pořádně prokluzovat. Stoupání mělo snad 90 stupňů. Prostě krpál jako svině. Krabička se začala dusit a my jsme zůstali viset v kopci. Musíme ven a šup tlačit. Mé krásné nové bílé tenisky Onitsuka z Tokia se zabořili do bláta, postavili jsme se za auto a v tom pořádná hromada bláta vyletěla z pod kol. Takže jsme měli vystaráno. Byli jsme kompletně zprasený a to teprve na začátku cesty do Nagiso. Ale nakonec se vše vypralo a vysušilo u Tamiko doma a my mohli pokračovat dál do Nagiso.

Osmikilometrový trek po Nakasendo

Právě Nagiso je výchozí městečko na jednom z úseků Nakasendo. Ubytovali jsme se v nádherném domě starém více než 200 let u velmi příjemného mladého páru. Vzhledem k tomu, že Nagiso na úpatí hor, byla už docela zima. V japonských domech se netopí. Teda ne tak, jak to známe my. Hořeli sice nádherná kamna na dřevo, ale na naše zhýčkané povahy nic moc. Super koupelna z japonského cedru Hinoki nádherně voněla a bylo v ní asi tak 7 stupňů. Takže pustit sprchu asi tak na 5 minut a čekat až se vše trochu ohřeje. Po lázni šup do studeného futonu a zabalit se až po uši. Druhý den nás čekalo krásné slunečné ráno. Autobusem jsme dostali do městečka Tsumago odkud jsme se vydali na 8km trek do městečka Magome. Překrásná krajina, zurčící potoky a vodopády nám nedávali zapomenout na krásy Japonska. Architektura obou měst je téměř stejná. Dřevěné domečky z období Edo dokreslovali scénu jako z filmů od Kurosawy. Všude se linula vůně různých místních dobrot. Koláčky z rýže nebo rýžové krekry voněli prostě neskutečně. Cesta je nenáročná a skýtá opravdu nádherné pohledy do krajiny.

Na cestě za horkými prameny

Po absolvování tohoto treku jsme se vydali na cestu do města Matsumoto, kterému vévodí stejnojmenný hrad. Jinak ve městě nic zvláštního nečekejte a myslím, že jedno odpoledne na návštěvu bohatě stačí. My jsme si na stanici půjčili jednu z krabiček a vyrazili směr Okuhida Onsen. Vzhledem k tomu, že Japonsko leží ve velmi aktivní vulkanické oblasti, má neskutečný zdroj horkých pramenů, zvaných onsen 温泉. Tyto vyvěrají z útrob země a podle toho kde se nachází mají také různé chemické složení a tím také celou řadu užitečných vlastností pro zdraví. Po celém Japonsku jsou jich tisíce. My jsme chtěli ale najít ten co možná nejkrásnější a nejodlehlejší.

Jako by nám bohové přáli a ten den bylo špatné počasí. Pršelo a na okolních kopcích se válela mlha. Všudypřítomné zlatavé javory jen dokreslovali nádhernou atmosféru japonského podzimu. Ano právě jako den stvořený pro návštěvu onsenu. Dokodrcali jsme se naší krabkou až do cíle. Tím byl první z řady parádních horkých pramenů. Hirayu Onsen. Parkujeme a letíme hned na recepci, protože venku leje jako z konve. Nikde žádná fronta a my si na automatu na lístky vybíráme vstup pro 2 dospělé, sadu ručníku a pytlíček z kartáčkem na zuby a žiletkou na holení. Vše dokonale zabalené. Odebíráme se do šatny. Nikdy jsem se snad tak rychle nesvlékl. Hadry napadali do připravených košíků, malá žínka mezi nohy a jde se na to.

V onsenu

Před vstupem do horkých pramenů se samozřejmě musíte umýt. V Japonsku to znamená si sednout na malou stoličku, která je vyrobená ze dřeva hinoki a nadávkovat si z dávkovačů mýdlo, šampon a pustit se do drhnutí. Vše je uzpůsobeno malému vzezření Japonců. Takže „normálně vysoký“ Evropan přečuhuje přes oddělující zídky nejméně o hlavu. Po důkladném vydrhnutí se jde konečně do lázně. Existují většinou vnitřní, ale mnohdy i venkovní tzv. rotenbura 露天風呂. Venku leje, okolní cedrové lesy se krásně paří a vy se „vaříte“ pěkně až po krk v bělavé koupeli a kolem vás poletují zlatavé momiji. Existuje něco lepšího?

Po takové napářce je ideální se jít natáhnout a dát si dvacku. Náš čas v Japonsku ale není neomezený a proto se rozhodneme, že pojedeme vyzkoušet další onsen. Spařený a rudý jako raci nasedáme do auta a vyrážíme. Tentokrát ten, který máme blízko našeho ubytování. Vybrali jsme si nádherný starý ryokan s poetickým jménem Kazeya. Posazený na úpatí hor. Byli jsme tam úplně sami. Pokoj situovaný kolem krásné japonské zahrady. Ryokan měl dokonce vlastní onsen! Ten jsme si nechali až na večer a na brzo ráno. Cedrový bazének přímo vybízel ke koupeli.

Jen 5 minut autem se nachází jeden z nejkrásnějších onsenů ve kterých jsme kdy byli. Uprostřed panenské přírody, otevřený a bez poplatku. Rychle absolvovat stejnou proceduru a šup do vody. Z vody se krásně kouří a pára se povaluje po okolních kamenech. Prostě idylka jak má být. Ovšem vzhledem k tomu, že je voda poměrně horká se v ní nedá vydržet příliš dlouho. Takže po celém dni napařovaní jsme vypadali jako humři. Což při posledním onsenění znamenalo trochu zatočenou hlavu.

Předpověď počasí slibovala po těch dnech deště krásné slunečné počasí a proto jsme se rozhodli, že vyjedeme na vrchol Nishihotaka. Jedná se o jedinou double decker lanovku v Japonsku. Jeli jsme brzo ráno a presto tam už byla menší fronta. Slunce rozzářilo zlaté listí a kontrast modré oblohy se zlatými momiji byl prostě úchvatný.

Nastoupili jsme do lanovky a vyjeli. Okolní příroda byla naprosto fascinující. Zlaté listí, zelené kopce a jak jsme postupně jeli výš a výš, tak začalo být všechno krásně omrzlé. Na samém vrcholu to vypadalo jako v Mrazíkovi. Prostě nádhera. Pohled na okolní třítisícovky bere dech. Dali jsme si matcha latte a nějaké koláčky a byli jsme nejšťastnější pod sluncem.