Jakmile vstoupíte na švýcarskou půdu, zůstanete stát v úžasu. Abych byla upřímná, po procestování víc jak třiceti zemí světa nebývá ten pocit už zas tak běžný. Švýcarsko je ale úplně jiná pohádka. A protože jsem měla jen málo času, rozhodla jsem se zamířit do Zermattu, proslulého lyžařského města na úpatí Matterhornu.
Matterhorn je znám jako nejfotografovanější hora na světě. To jsem prostě musela vidět! Na hranicích Švýcarska a Itálie je Matterhorn jedním z nejvyšších vrcholků Alp se svými 4.478 metry. Tuhle horu ve tvaru pyramidy je extrémně náročné zlézt, přesto ji každoročně atakuje na 3.000 lidí. Já jsem se vydala na vedlejší vrchol Gornergrat o výšce 3.089 metrů, odkud je krásný panoramatický výhled na Matterhorn.
Nahoru vedou dvě cesty: pěšky nebo vlakem. Okružní pěší výlet se táhne asi 24 kilometrů a nechá vás nastoupat 1500 výškových metrů. No, ráno moudřejší večera, takže jsem odložila svoje rozhodnutí až na posnídaňový relax. Začátek trailu byl těsně vedle vlakové zastávky Tasch (jednu stanici před Zermattem), takže se dalo rozmýšlet až do poslední chvíle, zejména podle cen jízdného.
Ale zpátky k úžasu... Fakt jsem žasla (možná mě to spíš šokovalo), když jsem viděla cenu okružní jízdy za vlak na Gornergrat! Jízdné vyšlo na 114 švýcarských franků, takže jít pěšky dávalo čím dál větší smysl. Skupinka vedle nás měla geniální nápad – vzít si vlak jen nahoru za 57 franků, užít si výhled a pak sejít dolů po svých. To byl náš konečný plán!
Když jsem nastoupila do vlaku, uvědomila jsem si, že také všichni ostatní „línější“ turisté dostali stejný nápad. Vlak praskal ve švech! I přes přemrštěnou cenu to byla ale ta nejscéničtější 29minutová jízda vlakem, kterou jsem kdy zažila. Každým výškovým metrem se stával výhled epičtějším! Jakmile jsem nahoře z vlaku vystoupila, pochopila jsem, proč byla cena tak vysoká. Všechno, co jsem viděla, byl Matterhorn. Stála jsem úplně bez dechu (a pochopitelně oněmělá úžasem).
Po odfocení všech parádních fotek nastal čas jít dolů. Snadný trail propojuje v podstatě všechny jednotlivé zastávky vlaky. Ale nebojte, nepůjdete po trati, naopak si užijete spoustu kilometrů přírodní krajiny. Neuvědomila jsem si, že by na mě mohla nějak zapůsobit nadmořská výška, nicméně zpočátku se mi dýchalo docela ztěžka. Víc, než bych čekala. Byla to daň za několik týdnů pobytu v Barcelové. Netřeba dodávat, že sestup dolů nebyl snadný a rychlý, každopádně jsem časté přestávky využila k focení. Bylo příjemné vidět, jak se s klesající výškou mění vegetace jen na pár kilometrech.
Cestou dolů jsem také potkávala celkem dost turistů (už táhlo lehce k poledni), kteří šli na opačnou stranu. Hodně se potili a těžce dýchali. To mě jen utvrdilo v tom, že jet nahoru vlakem byl naprosto skvělý nápad. Cestu dolů i tak považuji za horší než opačně, což se projevilo zhruba za tři hodiny, kdy mě začala příšerně bolet kolena a prsty na nohou „při brždění“. Každou chvilku jsem se snažila rozptýlit krásou okolní přírody a v duchu si říkal „jak ještě daleko“.
Zhruba po čtyřech hodinách jsem sklesala z vrcholu Gornergrat zpátky do Zermattu. Hladová, unavená a takřka imobilní (bez legrace) jsem se zadostiučiněním zhodnotila svoje dobrodružství jako úspěšné. Takže ať už se rozhodnete jet obě cesty vlakem, nebo se projdete jako já alespoň směrem dolů, určitě vyražte prohlédnout si Matterhorn!
Rumunsko
